Stát a jeho úředníci kšeftují s náhrobky lidí prakticky pár dnů po jejich smrti, upozorňuje skupina poslanců vedená Jitkou Chalánkovou a Miroslavem Kalouskem (oba TOP 09). Chce proto zakázat, aby s lidskými ostatky a hroby někdo manipuloval deset let poté, co budou mrtví pohřbeni. A to i přesto, že by za místo na hřbitově nikdo neplatil.

Poslance k tomu donutil postup Úřadu státu pro zastupování ve věcech majetkových (ÚVZSM), který hospodaří s takzvanými odúmrťmi. To je majetek lidí, již zemřou bez dědice, a jejich majetek tak propadá státu. Neetický postup úřadu poslanci demonstrují na případu Cecilie Hamrové z Jihlavy, která zemřela ve věku 86 let. "Neměla děti ani sourozence. Byla členkou Sekulárního františkánského řádu a jako taková sama pomáhala umírajícím v jihlavské nemocnici," konstatují poslanci v důvodové zprávě.

Paní Hamrová zemřela bez dědiců, závěť nesepsala. "Možná na to pro svou dobročinnost neměla čas, možná nevěděla, komu svůj majetek odkázat, možná nechtěla myslet na vlastní smrt, ale nejpravděpodobněji si vůbec neuvědomila, co se stane, když závěť nesepíše," míní zákonodárci. Její přátelé zařídili, aby byla pohřbena do hrobu svých rodičů. Náhrobek se ovšem stal majetkem státu, který prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových loni v létě náhrobek vydražil za pět a půl tisíce korun při vyvolávací ceně pět tisíc korun. "Nabízet k prodeji za nejvyšší cenu čerstvé náhrobky je nechutné a odporuje to dobrým mravům a cítění veřejnosti. Stát, respektive lidé, kteří nabídli náhrobek k prodeji, zjevně nemají úctu k mrtvým," bouří se poslanci s tím, že se nejedná o ojedinělý případ.

"Podle našeho názoru se v tomto případě nedá hovořit o 'dražbě krátce po smrti', neboť v době vyhlášení výběrového řízení od úmrtí uplynulo více než dva a půl roku," odmítá kritiku v případě Cecilie Hamrové mluvčí úřadu Radek Ležatka. Je potřeba si podle něj uvědomit, že při úmrtí osoby bez dědice na stát přecházejí nejen aktiva, ale i pasiva dědictví až do výše nabytého majetku. "To znamená, že platíme například důstojný pohřeb, poplatky za pobyt v nemocnici," dodal. Hlavním cílem podle něj není získat prodejem hrobu peníze pro státní rozpočet, protože se prý často nabízejí za jednu korunu, maximálně v řádu stovek korun, ale získat pro místo na hřbitově nového majitele, který se o něj bude zodpovědně starat.

Přesto prý úřad svůj přístup přehodnotil a prodej náhrobků je pro něj až poslední možností. "Výběrové řízení je až na posledním místě, když o hrobové místo neprojeví zájem například obec. V současnosti  tak nejprve nabízíme hrobové místo nájemci, pokud ho lze zjistit," uvádí Ležatka. Pokud ne, nabízí úřad hrob obci, v jejímž obvodu se pohřebiště nachází, nebo církvi. "Až pokud nikdo neprojeví zájem, nabídne se ve výběrovém řízení," dodal Ležatka.

Prodej náhrobků tak ani po změně vnitřních pravidel úřadu zcela neustal. O tom svědčí příklady uvedené v důvodové zprávě zákonodárci. A právě jim chtějí zabránit. "Rozpor s dobrými mravy zde neshledáváme v samotné skutečnosti prodeje náhrobku státem či v nabídce prodeje - náhrobek může být odkoupen i někým, kdo se hodlá o náhrobek řádně starat v souladu s jeho účelem, například přítelem zemřelého," míní. Rozpor s dobrými mravy shledávají v nabídnutí náhrobku předem neurčenému okruhu zájemců, v nezájmu o jeho další osud a v jeho vydražení za maximální možnou cenu. "Tedy v tom, co lze hovorově a s odpovídajícím emotivním nádechem nazvat jako 'kšeftování s náhrobky'," dodávají s tím, že pro stát to bude znamenat maximálně desetitisícový výpadek v rozpočtu.

Návrh musí ještě schválit parlament. Proti se však staví například ministerstvo pro místní rozvoj, takže to poslanci budou mít se svou iniciativou těžké. Ministerstvo totiž navrhuje, aby se vlastníkem opuštěného náhrobku nebo hrobového zařízení stal provozovatel veřejného pohřebiště. "Obec bude mít ke svým náhrobkům na jím provozovaném pohřebišti zajisté citlivější přístup než stát," míní mluvčí ministerstva Vilém Frček.